Západní společnost se potápí do hluboké krize. Světlo na konci tunelu není vidět. Pro bezvýchodnou situaci je příznačně, že prakticky neexistuje účinná opozice. Opozice dnes touží po návratu k liberálnímu kapitalismu. Myslí si, že když bude obnoven svobodný trh a svoboda slova, vše se vyřeší. Omyl opozičníků je hrozivý! V západních zemích sedmdesátých a osmdesátých let relativně fungovaly zmíněné fenomény. Přesto, že se jednalo o společnosti blahobytu, požár dnešní krize už zuřil naplno.
Moudří už to věděli v této době. Alexandr Solženicyn pro Západ objevil strašlivé komunistické koncentrační tábory. Za dílo Souostroví Gulag dostal Nobelovu cenu. V roce 1981 hovořil před studenty na Harvardské universitě. Mimo jiné řekl: „Vkládali jsme příliš velké naděje do politicko-sociálních proměn a teď se ukazuje, že nám berou to, co máme nejcennějšího: náš vnitřní život. Na Východě po něm šlape komunistická strana, na Západě obchod (trh). Nezbývá tedy, než hledat chybu u samého kořene, v samých základech novověkého myšlení. „racionalistický humanismus“ nebo „humanistická autonomie“. Je to směr, který prohlašuje a uskutečňuje autonomii člověka vůči všem silám, které jsou nad ním. Můžeme také mluvit o antropocentrismu, myšlence, že člověk je středem všeho, co existuje. Humanistické vědomí se prohlásilo našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší cíl vytklo nabývání pozemského štěstí. Společnost se klaní člověku a jeho hmotným potřebám. Tak se humanismus vyvíjel k materialismu, stával se víc a víc terčem socialistických a později komunistických spekulací, takže už v roce 1844 mohl Marx napsat, že „komunismus je naturalizovaný humanismus“. „
Pro nás za nejdůležitější pasáž v jeho přednášce lze považovat úsek: „Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost Západu daleko za sebou.“ V podstatě jde o tvrdou kritiku konsumní společnosti. Jedná se jen o nový hédonismus. Aristoteles hovořil o morálce dnešního člověka jako o morálce prasete. A může být prase svobodné? Zaslouží si svobodu a blahobyt? Samozřejmě, že ne. Politická a ekonomická krize představuje jen nutný doprovod konsumní společnosti. Pouze to máme s odstupem jedné nebo dvou generací.
Bývalý rudoarmějec a politický vězeň Solženicyn v žádném případě nebyl sám, kdo kritizoval konsumně humanistický úpadek Západu. Například bývalý prominentní esesman a katolík Léon Degrelle byl v poválečných vystoupeních ještě více radikální. Podle něj byl člověk na Západě natolik konsumně zkažen, že nutně musí upadnout do otroctví. Tvrdil, že ani není možné, aby se sám osvobodil. I on si uvědomoval, že lidská morálka byla méně zasažena na Východě. Přednášky zakončoval zvoláním, aby lidé dobře poslouchali dupot kopyt ve východních stepích. Tam odtud by podle něj mělo přijít osvobození.
Solženicyn zmiňoval, že morálka ve východoevropských zemích byla méně zasažena než na Západě. Jak je tomu bylo v ČSSR? Humanistický komunismus bohatě kvetl. Nicméně ještě se nepřeklopil v bezuzdnou konsumní dekadenci. Přece jenom šlo hovořit o nějaké odpovědnosti jedince vůči společnosti. Mladí lidé chtěli mít zaprvé děti. Chtěli mít rodinu. Byla přijímaná služba vlasti v rámci povinné vojenské služby. To již neexistuje. Upadli jsme do bezbřehého konsumního egoismu. To, co se dnes politicky a ekonomicky děje, pouze dokresluje tento pád.
Lidé chodili na náměstí v roce 89. cinkat klíči, aby měli luxusní automobily a důchod trávili někde v Karibiku. Místo toho budou mít elektrickou koloběžku a v zimě se budou doma klepat ve dvou svetrech. Mají přesně to, co si zaslouží. Žádná strana, ani liberalizace slova a trhu, jim nepomohou. Jak věděl už Platon, politický systém následuje morálku. Západ doteď čerpal ze setrvačných sil. Ale každá setrvačná síla vyprchá. Opozice různých liberálů je směšná. Pouze chtějí vrátit společnost tam, odkud krize přišla. Svým aktivismem pouze znemožňují potenciální změnu. A to možná ještě účinnějším způsobem, než vládní pětikoalice.
(Solženicyn na Harvardu)
Vís Skalský
