Mezi českými nacionalisty panuje spor ohledně válečného konfliktu na Ukrajině. Někteří podporují Ruskou federaci. Další jsou na straně Ukrajiny. Mnozí zůstávají neutrální. V této záležitosti není od věci připomenout, kde se v Čechách vzal nacionalismus v polistopadové éře.
V roce 1964 se stává nejvyšším představitelem Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv. Brežněv má ukrajinský původ, SSSR vrací do stalinských kolejí. Stalinismus si vzal z marxistického ideologie dvě záležitosti. V čele společnosti musí být komunistická strana, za druhé brežněvismus kladl důraz na záležitost ekonomické rovnosti. V socialismu jako přechodném stádiu ke komunistické společnosti musely být výrobní prostředky a další majetek ve společném vlastnictví.
V srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy obsazují ČSSR. Sovětský svaz potlačuje reformní komunisty a přizpůsobuje politický vývoj ke svému obrazu. Nastává období tzv. normalizace. Tato situace vyvolala přirozenou reakci. Systémová opozice odmítala vůdčí úlohu komunistické strany. Dále byl ze strany systémové opozice vyvíjený tlak na zrušení socialistického vlastnictví. Systém se bránil přiměřenými politickými zákony a censurou. Mezi politickými vězni nebyl žádný nacionalista, censura také nacionální otázky neřešila. Jak je to možné?
V období normalizace totiž nebylo útočeno na národní zájem a národní identitu. Základní ústavní princip byl národní, nikoliv občanský. Existovalo národní vlastnictví. Soudruzi dokonce respektovali národní identitu.
K obratu dochází po roce 89. Zatímco naše šedesátníky potlačili normalizační komunisté, na západě zvítězil neomarxismus. Neomarxismus neřeší soukromé vlastnictví. Zásadní nespravedlnost spatřuje v kulturních danostech. Západní kultura má produkovat nerovnost mezi lidmi prostřednictvím rasismu (rasa jako kulturní produkt útlaku), nacionalismu, autoritativního státu, náboženství a dominantního postavení muže bez sexuálních deviací. Mezi neomarxisty panuje konsensus, že hlavní nepřítel není kapitalismus, ale kultura bílého křesťanského muže.
Krátce po Kabátové revoluci dochází k aplikaci neomarxistických dogmat. Společnost je občanská. Jsou podporované menšiny. Slovo národ se stává sprostým. Dominuje internacionalismus, kosmopolitismus a multikulturalismus. Západní společnost není ničím lepší. Islámská kultura má stejnou hodnotu jako ta křesťanská. Je vyvíjen tlak na imigraci. Dochází k individualistickému rozpadu společnosti. Emancipovaná žena stojí proti muži. Prudce klesá národní natalita. Nabíledni je systémová opozice. Samozřejmě, že jedinou adekvátní odpovědí je nacionalismus.
Systém reaguje. Masivně je prosazovaná censura. V tomto smyslu vzniká také celá paleta politických zákonů. Co zavání národním zájmem je interpretováno jako nenávist. Snahy o obnovení silného státu jsou odsuzovány jako fašismus. Podle neomarxismu je osvobozený člověk pouze ten, který se stává zcela amorfní. Není kulturní ani biologická danost. Vše musí být zrušeno. Říší neomarxismu se stává Evropská unie. Pěkně to vyjádřil Miroslav Dolejší, když napsal, že EU je nový Sovětský svaz.
V záležitosti ukrajinského konfliktu může být nacionalista těžko na straně Ukrajiny. Jde o válku, kde ukrajinští nacionalisté jsou používáni jako nástroj hlavních neomarxistických mocností (tj. USA a EU). Hlavním nepřítelem nacionalistů nemůže být nějaký nový car nebo fašistický diktátor. Český nacionalismus stojí v opozici vůči EU a neomarxismu. Jeho další angažovanost nemá smysl. Kdo z nacionalistů si to nemyslí, klidně může posílit řady Top 09, Pirátů nebo Antify. S nimi jistě najde společnou řeč.
Vít Skalský
